Vyhledávání

Hledat

Menu

Facebook

Aktuální informace

Poslechněte si

Rozhovor s Doc. MUDr. Václavem Smetanou

Pane docente, můžete nám říci, jak jste se stal lékařem a proč jste si vybral tak těžkou specializaci – ortopedii?

"Když jsem v roce 1944 nastupoval na gymnázium, nevěděl jsem, čím bych chtěl být. Ostatní byla nešťastná nebo šťastná náhoda. V roce 1947 jsem při žňových pracích prodělal úraz u mlátičky, byla mi amputována levá dolní končetina pod kolenem. Dva měsíce jsem ležel v nemocnici na chirurgii a to, co jsem zažil, byl onen podnět, který mi změnil život. Jak jsem se postupně zařazoval do života, jak jsem začal zvládat nejen chůzi, ale i různé sporty, bylo mi jasné, že bych chtěl být lékařem chirurgického oboru. V septimě jsem absolvoval samaritánský kurz Červeného kříže a chodil jsem na praxi na I. ortopedickou kliniku profesora Zahradníčka v Praze. Dostal jsem se i na operační sál a už jsem po ničem jiném netoužil.

Chtěl jsem být původně vojákem z povolání. Nevím, jak by to se mnou za komunistického režimu dopadlo. Život ale tropí hlouposti. Byl jsem u odvodu svlečen do trenýrek a vyšetřující lékař se na mne nepodíval dříve, než když jsem stál za stolem. Prohlížel si mé svaly, náhrada levé dolní končetiny - ortéza – nebyla vidět. Dostal jsem A, tj. schopen bez vady. Teprve při cvičení v terénu vojenské přípravy na vysoké škole při pochodování v první trojici na mne řval takový malý poddůstojník, že jdu, jako když mám levou nohu dřevěnou. Když jsem mu ji ukázal, tak za hlasitého řehotu mých spolužáků omdlel a dostal jsem modrou knížku. Škoda."


Dokázal byste odhadnout nebo víte, kolik pacientů jste operoval?

"Kolik jsem odoperoval pacientů vím docela přesně. Měl jsem ke každé operaci, kterou jsem na všech ortopediích až do důchodu provedl, pro sebe schovaný operační protokol. Včetně dodatečného připočítání prvních tří roků na chirurgii jich bylo 9000! Od roku 2000, po nástupu do důchodu, jsem to již nepočítal, ale operoval jsem intenzivně dál, do konce roku 2009. Pokud jde o operace dětské mozkové obrny, provedl jsem 3000 jednotlivých operačních výkonů. V tom posledním roce už jsem operativu omezil na lehčí výkony."


Léčil jste také nějakou slavnou osobnost?

"Myslím, že dost a asi si na všechny ani nevzpomenu. Již v ortopedickém mládí jsem konzultoval zdravotní problémy u pěvců Národního divadla, např. jsem léčil paní Libuši Domanínskou, pana Zdenka Otavu, dále členy baletu ND, herce Pražských divadel i slavnou dívčí představitelku hlavní role Starců na chmelu. Nejvíce si dodnes vážím pana Vozky a pana Lukavského. Byla to i řada sportovců jako paní Jarmila Kratochvílová, která ke mně chodí dodnes a po mé operaci zvítězila i na svém posledním velkém závodě v Římě. Operoval jsem rameno našeho slavného oštěpaře pana Železného, našeho slavného hokejového brankáře pana Haška a operoval jsem kloubní náhrady řadě slavných fotbalistů, především ze Slavie, např. pana Hlaváčka, ale i rodinné příslušníky některých herců. Poslední byla manželka pana Karla Gotta. Pana Zímu jsem již musel, po ukončení operování odmítnout, což mne dost mrzelo. Byla to pěkná řada lidí, na všechny si už nevzpomenu. Po sametové revoluci jsem ošetřoval i několik členů vlády. Někdy mi takováto "protekce" zachránila i mou činnost ve směrech, kdy určitý nával speciálních diagnóz přetěžoval má pracoviště."


Liší se nějak slavní pacienti od "obyčejných smrtelníků"? Je třeba léčba známých osobností něčím specifická?

"Kromě jedné ženy a jednoho hokejisty bylo chování všech ostatních excelentní a velice obohatilo můj život. Chovali se báječně, s některými se stýkám i dodnes, ovšem již v omezené míře. Specifické bylo, že jsem se nikdy nikomu nevnucoval a vždy jsem před nimi předestřel všechny možnosti, zvláště u těch, kteří byli mnohdy ještě dlouho v aktivním životě. Zajímavá byla i noblesa toho, když mi třeba chtěli něco po úspěšné léčbě nabídnout. Dokonce tři naši nejvýkonnější sportovci pro mne uspořádali sezení s novináři o tom, že za operacemi se nemusí jezdit jen do ciziny."


A teď možná naopak - máte mezi běžnými pacienty nějakého, koho znáte i z osobní stránky, víte o jeho běžném životě?

"Pro mne bylo největším překvapením, když jsem operoval děti s dětskou mozkovou obrnou podle jakýchsi nových zásad, k nimž jsem se dopracoval. Byly to děti z Jedličkova ústavu v Praze, které tam cvičily a chodily do školy a nedokázaly se postavit nebo dokonce jít. A ony se po operaci (a i několika najednou) rozcvičily a postavily a pak začaly chodit. Celá tato skupina mne pak léta navštěvovala na klinice po deset let, než jsem na dalších deset let šel na místo přednosty ortopedie do Kolína. Tam asi tak v polovičce jeden z dospělých, těžce postižených pacientů uspořádal akci: Pane primáři, jdeme vám ukázat, jak jste nás naučil chodit. Přijelo tehdy asi 45 dětí a dospělých (s rodiči 90 lidí), spali v Sokolovně a v neděli šly jednotlivé skupiny podle Sázavy trasy od 1 km až do 5 km podle schopností. Přijela je tehdy povzbudit i paní Jarmila Kratochvílová. V pondělí jsme se ještě všichni sešli v Kolíně a vzájemně se informovali, čeho všeho kdo dosáhl. Bylo to krásné.

Dodnes ke mně chodí řada tehdy 5 až 10letých dětí, všichni mi sdělují, jak žijí a pracují. Dokonce mám několik velmi úspěšných podnikatelů, vysokoškolských studentů, i psycholožku, která se, těžce postižená, v určité fázi jejího života profesně uplatnila v cizině. Takto chodí i jiní pacienti, s jinými ortopedickými vadami nebo poúrazovými stavy, dostávám často dopisy; přivádějí mi ukazovat své děti, manžely a manželky. Vrcholu jsem se dočkal v jeden den letos na jaře, když se nejdříve objevila jedna dáma, kde jsem konstatoval v raném dětství vrozené vykloubení kyčlí. Řekl jsem jí, že je to velmi dobře odoperováno, netuše, co se dozvím. Řekla, že jsem ji v jejím 3 roce v Kolíně operoval, nemá žádné obtíže, ale chtěla najít toho, kdo jí to tak odoperoval a našla jsem Vás konečně dnes. Tak se mi přišla tedy ukázat a poděkovat. Za dvě hodiny pak vstoupí jiná žena stejného věku. Při vyšetření jsem u ní zjistil známky neoperačně léčeného vykloubení kyčlí. Ptal jsem se,kdo jí to kde léčil strojkem a celá situace se opakovala. Řekla: v tom strojku jste mne léčil Vy a já jsem Vás konečně chtěla vidět. Tak jsem Vás dnes našla. Tomu se říká filosoficky a v medicíně duplicitas casuum."


Napadlo mě, stalo se Vám někdy, že by Vám pacient radil, jak ho máte léčit?

"Musím říci, že nikdy. Ale vždy jsem každému všechno vysvětlil a doložil výkladem o možnostech v budoucnosti, i když třeba došlo někdy, při nádorech nebo po těžkých traumatech, k amputaci končetiny. Na druhou stranu jsem mnoho postižených přivedl do sportu tělesně postižených a jeden hoch mi věnoval i jednu ze zlatých medailí z olympiády z Melbourne. Naopak někdy právě oni chtěli, abych jim poradil, co si mohou v životě dovolit."


Dovolte mi osobní otázku - víte a vidíte, že jsem sama hendikepovaná a ve své práci pomáhám jiným postiženým, ač nejen jim, podobně jako Vy. Myslíte si, že hendikepovaný lékař má nějaké výhody z pohledu hendikepovaných pacientů, anebo na tom nezáleží, odborník jako odborník?

"Na to už přišel můj první přednosta, zakladatel naší kliniky, profesor Hněvkovský, který mne na klinice dával vždy za příklad i pro své pacienty. Jedna, dnes už krásná žena, jako dítě byla připravována na amputaci, tak jsem si k ní sedl a povídal jsem jí o svém životě. Napsala o tom dokonce jednu z povídek ve své knížce.

Já si myslím, že rozhodně vím, co to je mít bolest anebo třeba nemoci chodit. Z toho jsem vždy vycházel při indikaci k nutným operacím. Nesnáším dnešní odklady operací z finančních důvodů na pracovištích. Také jsem byl za to potrestán a nedávno i můj syn, který je rovněž ortoped. Myslím, že to může dokázat i zdravý lékař. Ale já mám ještě jednu zásadu, kterou do mne vložili mí dva vynikající učitelé, pan profesor Hněvkovský a pan profesor Popelka. Nikdy v životě neopouštím pacienta, kterého jsem operoval."


Mluvíte o tom, že již chcete odpočívat a pověsíte doktorství na hřebík. Nerozmyslíte si to ještě? Komu předáte žezlo?

"Ano, doktořinu opouštím, protože již dále nemohu, za pár dní mi bude osmdesát let. Kliniku jsem předal svému nástupci, panu profesoru Trčovi, Dr Sc. On se ovšem zabývá jinou ortopedickou tématikou. Snažil jsem se obor neurogenní ortopedie předat několika lékařům. Habilitovala se na něm na naší klinice paní docentka Schejbalová. Zabývá se především dětskou částí. Svého syna Pavla, který se vrátil z místa primáře z Příbrami na kliniku, jsem se snažil provést celým oborem neurogenních ortopedických vad. Je dnes již i v tomto oboru velmi zkušeným operatérem uznávajícím nutnost neurologicko - rehabilitační spolupráce. Má mnoho pacientů z tohoto oboru."


Pane docente, dovolte ještě závěrečný dotaz. Co byste obecně vzkázal lidem, kteří se s Vámi někdy setkali a rádi na Vás vzpomínají?

"To jsem Vám vlastně již v rozhovoru řekl. I mne obohacuje styk s lidmi, kteří se naučili zvládnout svůj hendikep. Nebýt mého postižení, asi bych se za komunistického režimu na medicínu nedostal. Nebýt mé účasti ve sportu postižených (byl jsem aktivním sportovcem, předsedou lékařské komise, která měla hlídat přetěžování těchto sportovců, nakonec předseda celého Svazu), nedostal bych se tak brzy do ciziny, kde jsem měl možnost seznámit se s několika západními i východními ortopédy s možností shlédnout jejich práci a dokonce dostat mnoho materiálu a pomůcek, které v té době u nás nebyly k sehnání.

Se svými pacienty se stýkám rád, mám tři, kteří mi píší už přes dvacet pět let každé Vánoce a Velikonoce, ke každému mému svátku, někteří i k narozeninám. Je až neuvěřitelné, čeho všeho mí bývalí pacienti dosáhli. Mám pocit, že jsem nežil zbytečně. A totéž - nežít zbytečně a stále se o nové pokoušet – to bych chtěl vzkázat všem se zdánlivou nepřízní osudu. Jak říkávali staří Římané: Kdykoliv upadnu, vstanu."


Moc Vám děkuji za rozhovor. Přeji pevné zdraví a veselou mysl.


Lenka Jiřičná




Fotografie z promoce L. Jiřičné, červenec 2000.


Datum vložení: 1. 11. 2014


Máte dotaz?
V případě zájmu můžete využít kontaktní formulář.

Kontaktní formulář

seznam všech článků a informací   |   úvodní stránka

Kdy jsme tu pro vás

Důležité informace

© POHYBLIVOST.CZ - poradenství pro handicapované
Agnis Rosa z.s., Mgr. Lenka Jiřičná, DiS.

Nakládání s osobními údaji | Změnit nastavení souborů cookies