Vyhledávání

Hledat

Menu

Facebook

Aktuální informace

Poslechněte si

I postižení umí žít naplno

Lenka Jiřičná se narodila s mozkovou obrnou, takže už odmalička nemůže normálně chodit. Není ale odkázaná pouze na vozík, levou nohu má téměř zdravou a zvládne i chůzi o jedné berli.

"Třeba když potřebuji přemístit hrnec ze sporáku na linku nebo jiné jednodušší úkoly. Snažím se být hodně samostatná a nevymlouvat se na vozík," vysvětluje mladá žena, která s fyzickým postižením žije už třicet let.

Obtížně však i při zdánlivě jednoduchých úkonech udržuje rovnováhu. Předsudky lidí vůči postiženým podle ní existují. Sama se s nimi ale vyrovnává dobře.





"Lidé si často myslí, že když je někdo postižený pohybově, tak mu to vlezlo i na mozek," líčí. Ale nijak se tím netrápí.

Naopak se snaží lidem ukazovat, že i postižení si mohou užívat života. Jen s obtížemi však hledá rovnováhu mezi tím, co chtějí doktoři, a naplněním v osobním životě. Je totiž podnikavá, občas ale až za hranice svých možností.

Přestože je pro ni chůze namáhavá a bolestivá, potřebovala si například dokázat, že vyleze na nejvyšší českou horu.

"Chtěla jsem se vyrovnat svému zdravému příteli. Doktor mě samozřejmě upozornil, že si ponesu následky, a také si je nesu," popisuje žena s nemocnými klouby, jejichž stáří by odpovídalo věku o patnáct let vyššímu.

Každé dva roky proto musí podstoupit operaci pravé nohy, která ji z "běžného" života vyřadí na tři čtvrtě roku.

Před třemi lety odjela s přítelem do Londýna, kde spolu až donedávna žili. Do té doby bydlela s rodiči, kteří těžce nesli to, že se osamostatnila a odjela do zahraničí.

"Hlavně maminka. Ale takoví už jsou rodiče postižených dětí. Cítí obrovskou vinu, tak se to svému dítěti snaží vynahradit veškerou péčí. Až do svých sedmadvaceti jsem měla úplný servis. Nemusela jsem se o nic starat a klidně se věnovat studiu psychologie," říká Jiřičná.


"Někteří lidé se mě bojí"

A přiznává, že si v té době neuměla ani zapnout pračku nebo třeba uvařit oběd. Odjezdu do Anglie ale nelitovala. Angličané totiž podle ní berou postižené lidi mnohem uvolněněji než Češi.

"Někteří lidé se mě v Česku zpočátku tak trochu bojí. Nevědí, jak se ke mně mají chovat, bojí se zeptat, jestli nepotřebuji s něčím pomoci nebo jak se mi to stalo. Zajímá je třeba, jak se mi žije s postižením, ale nezeptají se," vysvětluje.





I v Anglii ale musela řešit problémy. Například "úřední šiml" je tam stejný jako v Česku. "Asi dva měsíce jim trvalo, než mi vyřídili označení pro vozíčkáře na auto. Musela jsem kvůli tomu dokládat svou zdravotnickou dokumentaci," vzpomíná žena.

Ještě déle tamním úřadům trvalo, než jí uznaly kvalifikaci v oboru psychologie.

"To, co vyřídili za dva roky, standardně trvá dva měsíce," popisuje své útrapy s byrokraty Jiřičná. Elektrický skútr si ale dokázala pořídit během pár týdnů.

Z Anglie se vrátila letos v lednu a hledá si práci v oboru psychologie. Přestože firmy musí zaměstnávat určité procento zdravotně postižených lidí, nejde to tak jednoduše, jak si představovala.

"Mohlo by se zdát, že jsme ve výhodě, protože zaměstnavatel na nás může dostávat dotace od státu. Ukončit s postiženým pracovní poměr je ale docela složité a pracoviště musí být bezbariérové. Většina firem proto raději zaplatí pokutu," vysvětluje Jiřičná trampoty s hledáním práce. Nejraději by pracovala v oblasti poradenství pro pohybově postižené lidi.

Když má žena s berlemi čas, chodí plavat. Kromě toho zpívá ve sboru. A ráda také zajde na dobrý film do kina nebo představení do divadla.


Diskutuje s dětmi

Čas od času se zapojí do nějakého projektu, který má propojit oba světy, ten fyzicky postižených lidí a těch, pro které jsou berle nebo vozík jen noční můra.

Nedávno například na brněnské Základní škole Novoměstská diskutovala s dětmi o tom, jak se jí žije s postižením.

Žáci jí kladli typické otázky, třeba jestli se jí lidé posmívají nebo jak zvládá běžný chod domácnosti.

"Na takové otázky odpovídám docela často, takže už jsem zvyklá. Překvapila mě ale pozitivní reakce dětí a jejich nefalšovaný zájem o naše problémy. Byli otevření a jejich návrhy na zlepšení soužití postižených a zdravých nebyly úplně od věci," říká Jiřičná.

V lepším světě by se podle dětí lidé více kamarádili s postiženými, elektrické skútry by byly pro postižené zdarma a stát by dával více peněz na pomůcky méně pohyblivých lidí.


Autoři: Lenka Čížková, Alexandra Jašová

Datum vydání článku: 18. července 2009


Zdroj textu: Článek - iDNES.cz: Překonávají život na kolečkách.
Jedna pouze "na zkoušku", druhá celý život


Máte dotaz, nebo mne chcete kontaktovat?
V případě zájmu můžete využít kontaktní formulář.

Kontaktní formulář

seznam všech článků a informací   |   úvodní stránka

Kdy jsme tu pro vás

Důležité informace

© POHYBLIVOST.CZ - poradenství pro handicapované
Agnis Rosa z.s., Mgr. Lenka Jiřičná

Nakládání s osobními údaji | Změnit nastavení souborů cookies